Babylon

15. června 2017 v 22:58 | Mirek |  Věci se dějou
Někde hluboko ve sklepeních mého mozku, pod nánosy celoživotního prachu, v nekonečných regálech, označených "Nepotřebné a zbytečné školní znalosti", leží někde rovnicí o dvou neznámých a vzorcem tetrachloridu sodného střípek o zmatení.
O zmatení jazyků. A byla katastrofa.
Něco chybělo. Povídání. Čuměli na sebe a nechápali. Sebe jo, ostatní ne.
Tiskovej mluvka. Kdyby měli. Prdlajs. Noviny tiskli dlátem a tehdejší žurnalista stěží stihl pár reportáží za život.
"Miláčku, pojď si povídat." Už? Ještě? Zase? Potřeba povídat je stálá. "Co ti je?" "Nic." Nechápe, jak mi může být nic. "Ty mi to neřekneš?" Nemám co, miláčku. "Nemluvíš se mnou?" Mluvím, vlastně ne, když mlčím. Nemám odpověď na téma. A problém je tady.
"Na co myslíš?" "Na nic." Jsem vypnutej, v klídku a pohodě. Nechápe, že na nic nemyslím. "Na něco myslet musíš." Nemusím "Myslím, že myslíš."
Začínám přemýšlet, do který půlky jí kousnu.Chtělo by to tiskovýho mluvku nebo aspoň osobního. "Obrať se na mého tiskovýho mluvčí." "Ty nějakýho máš?" "Nemám." "Tak jak .........." (redakčně zkráceno). Akademicky vzato, tiskovýho mluvčí mám, ale to jí říct nemůžu. Chtěla by vědět, kdo to je. a byl by problém. Projev, debata, diskuze. O tom, že nemluvím.
Přemýšlím, proč si myslí, že na něco myslím. Hmm, už má vlastně pravdu. Ano, miláčku MYSLÍM.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama